Čtyři vznešené pravdy
Základem buddhistického myšlení neboli náhledu na svět jsou tzv. Čtyři vznešené pravdy, které Buddha po svém osvícení jako prvním vysvětlil pěti asketům, kteří se pak stali jeho žáky. Dodnes jsou tyto pravdy neocenitelným zdrojem poznání pro každého, kdo chce poznat své nitro a porozumět mu.
První vznešená pravda
Existuje utrpení (utrpení prostupuje celým životem ).
Utrpením, někdy také strastí se zde rozumí celé spektrum nelibých pocitů, od velice jemného pocitu neuspokojenosti, který máme právě teď a který si díky rozptýlení ani třeba jasně neuvědomujeme, přes nejrůznější nepříjemné stavy duševní, emocionální a tělesné, až po opravdu hrubé utrpení fyzické bolesti nebo duševního strádání. Zrození, nemoc, stáří, smrt, odlučování od věcí milých a spojování s věcmi nemilými provázejí člověka po všechny jeho dny. Toto tvrzení se zdá banální. To přece všichni víme a mnozí z nás si to uvědomují velmi bolestně. Měli bychom však při přijímání této pravdy pochopit, že na žádný problém nenalezneme správnou odpověď, pokud nepoložíme správnou otázku. To, že lidé trpí, je sice třeba přijmout jako realitu, ale vzápětí bychom se měli ptát: Proč?
Druhá vznešená pravda
Existuje příčina utrpení (zdrojem utrpení je touha). Žízeň po požitcích, moci, trvalé individuálni existenci, touha zbavit se všeho nepříjemného, ošklivého a chtění získat a potom i udržet si to příjemné, jsou pouta, která si člověk sám nasazuje. Utrpení a její příčina touha jsou pochopitelně lidským bytostem vlastní, ale zároveň se zde nabízí i východisko - cesta k osvobození skrze odstranění příčiny strasti. Podstatným krokem v tomto procesu je hluboké sebepoznání.
Třetí vznešená pravda
Existuje konec utrpení. Podle třetí vznešené pravdy může utrpení skončit, neboť strast zaniká spolu se zánikem touhy. Onu žízeň je možné uhasit tím, že poznáním toho, jak věci jsou, vyhasnou rušivé emoce (nevědomost, touha a hněv) a ukončíme lpění na tomto světě. Tady před námi dharma (učení Buddhovo) otevírá možnost řešení a nabízí skutečné osvobození, konec utrpení. Každá lidská bytost může dosáhnout vnitřního klidu a nalézt stav naprostého štěstí. Dokážeme-li minimalizovat svou touhu, minimální bude i naše utrpení.
Čtvrtá vznešená pravda
Existuje osmidílná vznešená stezka vedoucí k odstaranění utrpení. K dosažení štěstí vede osm fází stezky, po níž můžeme Buddhu následovat. Najdeme na ní duševní praktiky ctnosti jako formu jednaní a meditaci jako proces sebepoznání. Máme tedy stanoven přesný etický cíl, ale zároveň se nám nabízí i technika, s jejíž pomocí se k němu můžeme přiblížit. Na této stezce projdeme těmito osmi etapami:
Pravý názor. Je to příkaz, abychom viděli věci takové, jaké skutečně jsou, abychom vnímali svět bez předsudků. Učí nás užívat pochybnost jako formu přístupu k dogmatům, názorům a vírám. Přivádí nás k tomu, abychom se snažili chápat skutečnost v jejích opravdových dimenzích.
Pravé rozhodnutí je vyjádřením našeho postoje k takovému světu. Všechno, co si myslime, přejeme si a co konáme, by mělo být v souladu s dobrem, pravdou a spravedlností.
Pravá řeč. Tato fáze vznešené cesty nám přikazuje užívat slova bez lži, přehánění, přetvářky, dvojsmyslu a především tak, abychom žádné živé bytosti neublížili.
Pravé jednání. Správnost našich činů je provázena úsilím vyloučit ze vztahu k ostatním i k sobě samému všechny negativní postoje, především sobectví a strach.
Pravé žití. Tato etapa nás vede k tomu, jak si zaopatřovat živobytí, jak hledat prostředky k uspokojení svých potřeb. Dharma (učení Buddhovo) doporučuje, aby náš život byl založen na čestnosti, tedy aby náš způsob obstarávání živobytí neznamenal pro nikoho příkoří.
Pravé snažení. Musíme chápat a uvědomit si, že cesta k osvícení vyžaduje skutečnou snahu. Človek je totiž ve svém nitru slabý vůči světu tvarů a pocitů. Je třeba, abychom se naučili tomuto ataku čelit, abychom dokázali vyloučit rušivé vlivy svých smyslů.
Pravá bdělost. Měli bychom se naučit soustředit pozornost zejména na sebe, začít se chápat jako předmět pozorování.
Pravé soustředění. Dosáhnout pravého soustředění vyžaduje, abychom si uvědomili, že duch, v němž najdeme zdroj všeho strachu a zklamání, potřebuje k tomu aby se dokázal upnout k jedinému předmětu pozorování správný výcvik.
Pravá řeč, jednání a žití jsou základem buddhistické morálky a jsou rozvedeny v patero ctností: zdržení se zabíjení, krádeže, sexuální nevázanosti, lhaní a požívání opojných nápojů. To je závažná norma chování příslušníků buddhistické obce. Pravý názor a rozhodnutí tvoří moudrost, jejímž jádrem je poznání, že žádná jevová existence není trvalá a že ji vždy provází strast. Poslední tři stupně jsou zaměřeny na meditaci a maji vést k odstranění nevědomosti, a tím i celého komplexu myšlení a motivací, které zní vyplývají.
Jak probíhá celý proces ?
Myšlení prochází čtyřmi fázemi: vědomí, vnímání, pocit a reakce. Na prvním místě stojí vědomí, které aktuálně zaznamenává podněty našeho okolí. Vnímání jev rozpozná a identifikuje jeho podstatu. Rozliší například, jde-li o zvuk, světlo, tělesný dotek či něco jiného. Pocit pak fenomén analyzuje a přidělí ho na jednu ze dvou pomyslných hromádek: buď je příjemný a vyvolává potěšení (hezká melodie), nebo je naopak nepříjemný a vyvolává neklid (dráždivý zvuk). Nakonec přichází reakce. V případě pocitu příjemného vznikne přání, aby trval. Když skončí, zrodí se touha a úsilí o jeho opakování. Je-li naopak pocit nepříjemný, iritující či bolestný, vzniká rovněž přání, ale tentokrát opačné: aby co nejdříve skončil. Když nepříjemný pocit skončí, rodí se strach, že by se mohl opakovat. Analýza procesu, jímž na nás naše okolí působí, je dalším významným přínosem dharmy do dnešního světa. Jestliže přání, touha a strach, které jsou pramenem utrpení, vznikají v naší mysli, je zřejmé, že v téže sféře naší bytosti musíme hledat i klíč k velké časti našeho štěstí. Cestou k osvobození od utrpení, touhy a strachu je uklidnění mysli a nepostradatelným nástrojem k dosažení tohoto cíle je meditace.
Meditace Meditaci můžeme charakterizovat jako cestu do hlubin vlastní mysli. Je to důležitá technika napomáhající procesu sebepoznání. Jako každá technika potřebuje nejen určitý nácvik, ale i prostředí, které ji umožní. I když předmětem našeho pozorovaní je naše nitro, musíme jako při jakémkoli jiném pozorování odstranit všechno, co by nás mohlo rušit. Jako první rušivý prvek vyloučíme slovo. Slova jsou jemnou, ale velmi širokou únikovou cestou, prcháme-li sami před sebou. Právě proto musíme vyhledávat a zachovat ticho. Měli bychom dbát na to, abychom nebyli rušeni ani pohybem, ani dotykem. Proto je nejlépe - alespoň zpočátku - vyhledávat k meditaci samotu. Také meditující by měl zůstat naprosto nehybný. Měl by mít zavřené oči, nebo je upřít na nějaký pevný bod. Tak se mu podaří zčásti eliminovat nebo zcela vyloučit rušivé vizuálni dojmy. Základem a prvním krokem správné meditace je to, že si začneme uvědomovat svůj dech. Jestliže jsme dospěli až sem, jsme připraveni a můžeme vejít ve styk sami se sebou, můžeme uzavřeni ve své samotě čekat na protagonistu tohoto děje, na svoji mysl. Žádný učený z nebe nespadl, a to platí i pro meditaci. Určitý nácvik potřebuje každý, kdo chce zvládnout jakoukoliv meditační techniku, ať už ji spojuje s buddhismem, či nikoliv. Nejlepší je najít zkušeného učitele, který adepta provede nejrůznějšími úskalími. Ten by také měl umět poradit člověku, který dělá první krůčky na cestě studia a meditační praxe. Buddhismus má totiž několik podob a my bychom si měli vybrat tu, která znich nejlépe odpovídá našemu založení. Buddhovo učení má ovšem ještě jeden etický rozměr, myšlenku, že naše štěstí je ovlivňováno tím, jak dokážeme ovládat své touhy, že nikdy nesmíme při uplatňování svých nároků a uspokojování svých potřeb ublížit druhým tvorům, znamená velký přínos pro každého člověka bez ohledu na to, jaké náboženství vyznává, jaká víra ho provází životem.